Rothmayerova vila

V úterý, 18.10. 2016 jsme navštívili Rothmayerovu vilu. Otto Rothmayer byl český architekt. Narodil se v Praze v rodině truhláře a před 1. světovou válkou zahájil studia na Umělecko-průmyslové škole u Josipa Plečnika, jehož vliv jej poté provázel celý život. Následnou praxi vykonával v atelieréch Ladislava Skřivánka, Pavla Janáka a Josefa Gočára, s nímž se podílel například na projektu pavilonu pro výstavu v Lyonu v roce 1920. Nakonec zakotvil v hradním ateliéru, který vedl jeho profesor z UMPRUM Plečnik.

Pohled ze zahrady

Přiznám se, že jsem o tomto architektovi slyšel díky této exkurzi poprvé. Když si přestavím vilu, vidím před sebou velký dům a za jeho zdmi movité majitele. Při příchodu k Rothmayerově vile jsem byl však opravdu překvapen.

Stavba je to neveliká, řekl bych, že menší než průměrný rodinný dům. Je to dvoupatrový kvádr s pochůznou střechou se zimní zahradou, okna jsou orientována převážně na jih. Severní straně stavby dominuje pergola a na kvádr přilepený válec, ve kterém je ukryto točité schodiště. To slouží jako vstup do domu, jeho hlavní komunikace a v neposlední řadě také jako malá galerie různých uměleckých děl.

Pohled z ulice

Prohlídka interiéru byla vskutku blesková. Ve dvou osově souměrný patrech jsme prošli celkem čtyři místnosti – kuchyň, která byla srdcem domu a kde byl soustředěný společenský život, naproti přes chodbu pak ložnici s pracovnou Rothmayerovy manželky. Ve druhém patře je hudební místnost a naproti architektova ložnice a pracovna. V suterénu pak byla malá „špinavá“ dílna a kotelna. Když znovu vyjdeme ven, stojíme pod velkou pergolou, která nejspíše sloužila jako přístřešek pro architektova díla a hledíme do divoké zahrady, která na nás působí uklidňujícím dojmem.

Dům je vybaven převážně truhlářskými výrobky samotného Rothmayera a tato řemeslnická atmosféra prostupuje celým domem i zahradou. Nevelké místnosti, dřevěný nábytek a skromné vybavení tvoří útulný domov obyčejného člověka. Když exkurze skončí, cestou na tramvaj se vám honí hlavou jediná myšlenka: „Sakra, tady bych klidně bydlel.“