Skautská klubovna

První hodina nového semestru nás zavedla na pozemek, kde budeme navrhovat skautskou klubovnu pro středisko Oheň Horní Počernice.
Místo, kde má klubovna stát se nachází na kraji Prahy, ve vesnici Chvaly, pár minut od zastávky autobusu.
Jako celek se oblast tváří dosti nejednotným dojmem. Většinu zástavby tvoří klasické rodinné domky různého stáří, které jsou navíc ukázkou kutilského umu majitelů. V blízkosti jsou také tři bytové domy a pás funkcionalistických řadových domů. Nedaleko stojí kostel s revitalizovaným náměstím, které je historickým centrem oblasti. Díky tomu má oblast jistou osobitost a kořeny v minulosti.
Samotné místo pro stavbu klubovny je stejně nejednotné jako okolní zástavba. Křiklavě žluté bytovky, čistička a podivný sklad na jedné straně, zahrádkářská osada, rybník, vzrostlé stromy, zurčící potůček a krásná příroda uprostřed a IKEA, paneláky a dálnice útočící na místo nekončícím hlukem na straně druhé. Jste zásobováni takovým množstvím pozitivních i negativních vjemů, že se perete sami se sebou a nevíte, jestli se vám místo líbí a nebo nelíbí. Nevíte jestli se máte smát a nebo brečet.
Nakonec se ale podíváte na zahrádkáře, kteří se starají o své zahrádky, pejskaře, kteří tu venčí své psy, a děti, které tu běhají a smějí se a uvědomíte si, že se musíte zaměřit především na pozitiva, které toto místo nabízí.
 

Foto - Ludmila Fictumová©

Blog

Světlo

Naší další prací bylo procvičování volného plánu, strukturálního plánu a raumplanu. Nejdříve jsme stavěli plystyrenové modely v 1:50 a poté jsme experimentovali se světlem v části vybraného modelu v měřítku 1:20.
K experimentování se světlem jsem si vybral hlavní prostor z mého modelu ve strukturálním plánu.
Zkoušel jsem osvětlení z různých stran, zaujalo mě především osvětlení úzkými vertikálními okny, které v prostoru vytváří zajímavou atmosféru. Na posledních dvou obrázcích můžete vidět toto osvětlení i v kombinaci se zenitálním osvětlením.

Carlo Scarpa

¨
Carlo Scarpa (1906-1978) se narodil jako syn učitele. V jeho dvou letech se rodina přestěhovala do Vicenza, kde absolvoval střední technickou školu. Po smrti své matky v roce 1919 se Carlo vrátil do Benátek, kde začal navštěvovat akademii Accademia di Belle Arti.
Po získání titulu v roce 1926 se stal Carlo učitelem a též pracovat v designérské firmě v pozici uměleckého vedoucího.


V letech 1932-1947 byl ředitelem designérské firmy Venini, jednoho z nejslavnějších výrobců benátského skla. Zde začal úzce spolupracovat s řemeslníky, což se stalo pro něj nesmírně typickým i do budoucna, když se vrhl na architekturu - Scarpa byl neustále ve spojení s řemeslníky na stavbě a své návrhy neustále revidoval podle jejich připomínek. Jeho styl se tak stal vzorem pro architekty, kteří si přejí oživit řemeslo v moderní architektuře. Krom skla navrhoval i nábytek a maloval obrazy v surrealistickém duchu.
Architektuře se Scarpa začal věnovat po druhé světové válce. Setrval jako učitel na univerzitě v Benátkách, ale začal získávat i úkoly, které se staly vrcholem jeho kariéry - budova Canova Plaster Cast Gallery v Possagnu (1955-1957), rekonstrukceMuseo di Castelvecchio v Benátkách (1956), za které získal národní cenu, prodejna Olivetti na Piazza San Marco v Benátkách (1957-1958), budova nadace Querini-Stampalia v Benátkách (1961-1963), hřbitov Brion v San Vito d'Altivole (1969) či budova pobočky Banca Popolare ve Veroně.
Carlo Scarpa se věnoval převážně rekonstrukcím historických budov, a tak jeho vliv v moderní architektuře není tak silný jako u jeho slavnějších současníků. Scarpa byl mistrem v kombinování materiálů a barev, práce se světlem, kladl důraz i na nejmenší detaily a úzkou spolupráci s řemeslníky. Uměl se vcítit do historických budov a skloubit tak moderní architekturu s klasickou naprosto nenásilným způsobem.
V roce 1978 navštívil Japonsko, kde nešťastně upadl na kamenných schodech v jednom z chrámů. Byl deset dní v bezvědomí, nakonec na následky zranění zemřel. Pohřben byl ve vertikální poloze (jako rytíři ve středověku) na hřbitově Brion v San Vito d'Altivole.

Rothmayerova vila

V úterý, 18.10. 2016 jsme navštívili Rothmayerovu vilu. Otto Rothmayer byl český architekt. Narodil se v Praze v rodině truhláře a před 1. světovou válkou zahájil studia na Umělecko-průmyslové škole u Josipa Plečnika, jehož vliv jej poté provázel celý život. Následnou praxi vykonával v atelieréch Ladislava Skřivánka, Pavla Janáka a Josefa Gočára, s nímž se podílel například na projektu pavilonu pro výstavu v Lyonu v roce 1920. Nakonec zakotvil v hradním ateliéru, který vedl jeho profesor z UMPRUM Plečnik.

Pohled ze zahrady

Přiznám se, že jsem o tomto architektovi slyšel díky této exkurzi poprvé. Když si přestavím vilu, vidím před sebou velký dům a za jeho zdmi movité majitele. Při příchodu k Rothmayerově vile jsem byl však opravdu překvapen.

Stavba je to neveliká, řekl bych, že menší než průměrný rodinný dům. Je to dvoupatrový kvádr s pochůznou střechou se zimní zahradou, okna jsou orientována převážně na jih. Severní straně stavby dominuje pergola a na kvádr přilepený válec, ve kterém je ukryto točité schodiště. To slouží jako vstup do domu, jeho hlavní komunikace a v neposlední řadě také jako malá galerie různých uměleckých děl.

Pohled z ulice

Prohlídka interiéru byla vskutku blesková. Ve dvou osově souměrný patrech jsme prošli celkem čtyři místnosti – kuchyň, která byla srdcem domu a kde byl soustředěný společenský život, naproti přes chodbu pak ložnici s pracovnou Rothmayerovy manželky. Ve druhém patře je hudební místnost a naproti architektova ložnice a pracovna. V suterénu pak byla malá „špinavá“ dílna a kotelna. Když znovu vyjdeme ven, stojíme pod velkou pergolou, která nejspíše sloužila jako přístřešek pro architektova díla a hledíme do divoké zahrady, která na nás působí uklidňujícím dojmem.

Dům je vybaven převážně truhlářskými výrobky samotného Rothmayera a tato řemeslnická atmosféra prostupuje celým domem i zahradou. Nevelké místnosti, dřevěný nábytek a skromné vybavení tvoří útulný domov obyčejného člověka. Když exkurze skončí, cestou na tramvaj se vám honí hlavou jediná myšlenka: „Sakra, tady bych klidně bydlel.“

Architektonická kompozice

Na prvním obrázku jsem zobrazil blízkost v kontrastu s dalekostí. Na kompozici jsem použil reklamní obrázek z novin. V levé části, kde je zobrazena blízkost můžeme vidět, že reklamní obrázek spolu s blízkostí dodává objektům navíc jistou soudržnost a uzavřenost. Naopak v levé části, kde jsou objekty daleko od sebe cítíme, že spolu objekty už příliš nesouvisí, jen použitý obrázek z novin dodává objektům podobnost.

Na druhém obrázku jsem zobrazil rytmus, chaos, podobnost a symetrii. V části chaosu si můžeme všimnout i jisté pravidelnosti, přestože se na první pohled může zdát, že je kompozice tvořena pouze nahodilým uspořádáním objektů. Podobnost pak navíc ještě zobrazuje gradaci.

¨

Vila Cornaro

Vila Cornaro stojí v Piombio Dese, asi 30km severozápadně od Benátek. Navrhl ji italský renesanční architekt Andrea Palladio v roce 1552 a znázornil a popsal ji ve svém díle Čtyři knihy o architektuře. Vila byla postavena převážně v letech 1553-1554, práce na ní však skončily až v devadesátých letech šestnáctého století poté, co Palladio zemřel. Představuje jednu ze vzorových příkladů renesanční vily tohoto období.

Jako vzor jsem použil obrázek vily Cornaro z díla Čtyři knihy o architektuře. Stavba je souměrná podle osy – levou stranu jsem kreslil podle vzoru a v pravé jsem znázornil proporce, které jsem našel. Barevně jsem rozlišil rozměry, které se na stavbě v různých poměrech objevují. Pomocí úhlopříček jsem znázornil stejně velké čtverce, na které je fasáda pomocí říms rozčleněna. Na stavbě se nepochybně objevuje mnohem více proporcí, které jsem nenašel a nebo jsou v daném měřítku těžko rozeznatelné, jako např. zmenšení horních sloupů o 1/5 apod.